dům domov
pRAHA • domov seniorů • 2013
ČVUT: Ateliér Kuzemenský Synek
zavěšení na atelierovém blogu
Dům, který je celý mým domovem. Jakou obecnější ambici by měl mít starobinec? Čemu se ale podobá domov více než šedesáti lidských bytostí. Klíčem je analogizovat důvěrně známé součásti domova. Přenést ideu předsíně, pokoje, obýváku… Dbát na zachování jejich smyslu, jejich vzájemných vztahů. Reinterpretovat fenomén hloubky domova a vyvážit tak pocit bezpečí a kontakt s vnějškem.
Vracela se domů a předjížděli ji kočárky. Cestou podél potoka se blížila k bíle dřevěné stavbě. Byl to altán, zámek, nebo stodola z paralelního vesmíru? Kdo ví. Spatřil ji zarámovanou litinovým ornamentem za oknem klubu v prvním patře, kde právě stál. Pomalu se blížila. Pozoroval ji. Vešla, a on se několika kroky přesunul na ochoz. Shlížel do vstupní haly a čekal. Kráčela halou a pruhy světla se klouzaly po jejím těle. Nic se nedělo. Koutkem oka zahlédla postavu na ochozu. To byl začátek honičky, jejímž svědkem nebylo toto zařízení poprvé. Vyšla ven směrem k potoku, snad aby ho zmátla. Zašla za roh. Měla špatná kolena. On zas napadal na levou nohu. Směřoval na druhý konec ochozu a co chvíli ji zahlédl mihnout se za okny. Snažila se jít co nejrychleji, ale oba věděli, že její cesta je přeci jen o kus delší. Míjela vysedávající lidi. Některé z nich znala důvěrně, některé jen od vidění. Chodili sem na pedikúru, hrát karty a tak. Vstoupila zadním vchodem. Její nápadník se opíral o zábradlí a zálibně ji sledoval. Byla v pasti. Došla k výtahu a naoko ho přivolala. Popoběhla k nedalekému schodišti a nepozorovaně se odplížila až do výklenku před svým bytem. Uschlé růže na poličce už zde nějaký čas ležely. Roztržitě hledala ten správný klíč. Jak ji vůbec mohlo napadnou jít bydlet do domova důchodců.? Cvak… a byla v bezpečí. Po spáncích jí stékal pot. Uřícená prošla rovnou na terasu a zapálila si cigaretu. „Ještě že nebydlím nahoře,“ pomyslela si.
Na jeho tváři se zračil úsměv. Bral to celé jako takovou hru. Opravdu celé. Pročísl si knír a vyrazil do svého pokoje. Bydlel s ostatními nahoře. Nikdy nejezdil výtahem. Rád se předváděl a rád potkával osamělé ženy na podestách schodišť. Tentokrát na něj čekala pouze osamělá podesta. Šel dál. Jeho oblíbený obývák zel prázdnotou. Vítal ho opuštěný šachový stolek s rozehranou partií. Kam se všichni poděli? Cestou do vedlejšího obýváku zaslechl ze shora smích a v tu chvíli mu všechno došlo. Hlava děravá. Jarmila má totiž dneska narozeniny. Schody bral po dvou. Už cítil vůni palačinek. To co uviděl ho na okamžik dojalo a vzápětí zcela nadchlo. Staříci se rojili kolem mladých ošetřovatelek, které už si neměly kam odsednout. Hloučky postarších dam je násilím lámaly zpět na improvizovaný parket. Ostatní spali. Vše jakoby chytalo od zapadajícího slunce. Než se stačil vzpamatovat, už ho kdosi táhl davem dál za roh až na pokoj, kde se podle všeho hrála nějaká strašně tajná hra.
Už byla klidná. Odlepila si tričko od zad a sebejistě vyšla na ochoz. Zvědavě nahlížela do místností naproti. Hudebka asi odpadla a účast ve filmovém klubu je dnes obzvlášť bídná. Možná se pak staví. Výtahem se nechala vyvést až na střechu. Vše: potok, park, dovádějící děti snad i projíždějící vlak, vše tu bylo nachystáno jen pro ni.
